Menu Zavřeno

2. Příběh druhý – Odstavení po 46 letech

Plynojem byl uveden do provozu v roce 1924. Od té doby sloužil nepřetržitě, bez odstávky 46 let až do roku 1970, kdy byl poprvé opravován. Přežil spojenecký letecký bombový útok na konci druhé světové války i modernizaci závodu Vysoké pece v šedesátých letech. Vážně jej poškodila až zahájená těžba kvalitního koksovatelného uhlí přímo pod Vysokopecním závodem. Plynojem se naklonil, drtily se vodící kladky, plovák byl deformovaný a propouštěl plyn. Provoz se stal nebezpečným.

„Ten plynojem se musí odstavit a řádně opravit“, hulákal vedoucí závodní údržby na operativce ředitele závodu. „Každý den tam musí moji lidé něco opravovat, a to ještě v dýchacích aparátech.“ Měl pravdu, a proto padlo rozhodnutí „připravit opravu plynojemu“. Krátký příkaz, ale jeho provedení bylo pro nás zodpovědné pracovníky jako noční můra. Mělo to být poprvé, kdy Vítkovice budou pracovat bez plynojemu. Nikdo neměl, žádnou zkušenost s podobným stavem, plynojem jsme stále využívali a najednou bude „bečka“ mimo provoz. Bečka byla běžná přezdívka plynojemu.

Za krátkou dobu byl vypracován dlouhý seznam opatření, která se musí provést, než bude možno plynojem odstavit. Jednalo se v podstatě o nové spalovací svíčky, změněnou distribuci vysokopecního plynu v celých Vítkovicích, hlavně při havarijních stavech, nebo o prosazení „vojenské kázně“ při nařízených maximálních odběrech plynu.

Opatření se během půl roku realizovaly a pak následoval zkušební provoz bez plynojemu, kdy se odstraňovaly drobné závady na organizaci.

My technici jsme připravili podrobný předpis plynových prací. Chyběl jen datum začátku celé akce. I ten najednou přišel. Den odstavení plynojemu od plynové sítě byl tady a jelo se naostro. Kontrola předpovědi počasí nás ujistila, že žádná bouřka s blesky se neblíží. START.

První povel vedoucího plynových prací zněl: „Spustit bečku na 5 000 m3“. To znamenalo plovák až dolů, co nejníže, pokud to půjde. Plynový dispečer odpouštěl plyn do spalovací svíčky a plynojem pomalu klesal. Závaží stoupalo až na horní hranici.

„Tak to by stačilo, níž už asi nemůžeme plovák spouštět.“ Potom zazněl druhý povel: „Spustit všechny tři vodní uzávěry“. Za minutu bylo provedeno a tím byl plynojem odstavený od plynové sítě, která se definitivně osamostatnila.

Plovák zůstal stát v nejnižší poloze a byl vydán třetí povel „Otevřít větrací otvory a naplno vpustit dmýchaný vzduch do plynojemu“. Tímto okamžikem začala nejnebezpečnější fáze odstavování. 5 000 m3 plynu se muselo vytlačit vzduchem z plováku. Pro vedoucí to znamenalo, že minimálně 15 až 20 000 m3 výbušné směsi bylo nutno co nejrychleji z plováku dostat do ovzduší.

Všude v uzavřeném prostoru v okolí plynojemu bylo ticho. Vysoké pece č. 1, 4 a 6 byly po odpiších omezeny, železniční doprava zastavena, provoz nákladních aut se struskou přerušen.

Závodní rozhlas upozorňoval zaměstnance na plynové práce a zdůrazňoval zákaz vstupu k plynojemu, okna v kancelářích byla zavřená, hlídky nevpustily nikoho do blízkosti plynojemu.

Oči vedoucího bedlivě pozorovaly proužek bílé látky upevněné na okraji větracího otvoru. Unikající výbušná směs udržovala proužek ve svislé poloze a všem bylo jasné, že větrání úspěšně probíhá. V tuto dobu se zdálo, že se nic neděje, ale opak byl pravdou. Byly to kritické minuty, kdy vznikala výbušná směs a kdy se žádný plamínek, nebo jiskřička nesměly přiblížit, ani ukázat v blízkosti větracích otvorů.

Nervy byly napnuté, nikdo ani nahlas nemluvil a minuty větrání ubíhaly. 10, 20, 45, 60 min. „Zkusíme odebrat první vzorek složení odvětrávané směsi“, řekl vedoucí. Vzorek do uzavřené láhve byl odebrán a rychle putoval do laboratoře. Netrpělivě čekáme na výsledek. „Je tam ještě 5 % plynu“, hlásí po chvíli laboratoř. „Výborně, směs je ještě jedovatá, ale už nebouchne“, oznamuje nahlas vedoucí. Oddychneme si, z nejhoršího jsme venku, ale větrání musí pokračovat. Všechen plyn musí pryč.

Vtlačování dmýchaného větru pokračovalo další 3 hodiny, kdy nový vzorek směsi hlásí, že koncentrace plynu klesla natolik, že mohou být odvolána všechna vnější bezpečnostní opatření. Provoz začal normálně fungovat. A plynojem?

Ten se připravoval na předání údržbě a zahájení oprav. U vodních ventilů se otáčely brýlové uzávěry na vstupech, pokračovalo větrání a zahájilo se vypouštění 50 000 m3 vody. Příští den byla voda z plynojemu vypuštěna a plovák seděl na dně. Vzorek ovzduší dokazoval, že plynojem je už čistý, bez plynu, že je možno začít s vypalováním vstupního otvoru. Otevírání bylo velmi napínavé, protože nikdo netušil, co objevíme uvnitř. Uvnitř nebyl nikdo 46 let od uvedení do provozu. Nevěděli jsme kolik tun nánosu najdeme. Bude měkký nebo ztvrdlý, jak bude rozložen? Ale hlavně jsme byli zvědavi jaký „pozdrav“ z války objevíme. Bude to kus letadla, šrapnel, nebo bomba? Za pár hodin jsme se všechno dověděli, ale radost jsme neměli.

Další dění je popsáno v kapitole číslo 15 Co spadlo na konci války při bombardování Ostravy do plynojemu? v publikaci „Když železo ještě teklo“.

VŠECHNY KAPITOLY