Když jsem poprvé přišel na přidělené pracoviště, tak jsem zoufale lapal po dechu. Ten „voňavý“ koksárenský vzduch byl asi bez kyslíku a já jsem se nemohl pořádně nadechnout. Přežil jsem, ale po několika hodinách se znovu usilovalo o můj dech. Spolupracovník totiž tak silně kouřil cigaretu za cigaretou, které byly bez filtru, že jsem musel něco vymyslet. A tak jsem chodil v době mezi plněním jednotlivých komor na návětrnou stranu baterie, kde byl menší výron koksárenského plynu a žádný kouř z cigaret bez filtru.
Mou pracovní rolí bylo upevňování litinových poklopů násypných otvorů koksových baterií na závěsné zařízení plnícího stroje a pak lopatou naházet roztroušené vsázkové uhlí do komory.
Jednou jsem hákoval dekly komor a strojník plnícího stroje (ten, co kouřil jako sádrový ježek) zvedl poklopy dřív, než jsem stačil odstoupit a zvednout hlavu. Z komory vyrazil horký vzduch (asi 900 °C) přímo na můj obličej. V okamžiku mi sežehl řasy i obočí a já jsem se chvíli motal a hledal rovnováhu. Vjel do mě vztek. Já, mladý brigádník, jsem nevybíravě a bez rozmyslu „seřval“ strojníka, proč nedává pozor. Ani neceknul. Začali jsme spolu vycházet.
Dny brigády utíkaly a já jsem zjistil, že se mi stále hůře chodí po baterii. Ztenčovaly se mi podrážky bot a šlapky pálily jako čert. Když máš propálený vzorek na botách, tak nechoď po železných rámech, ale našlapuj na cihelné zdivo, dověděl jsem se od kolegy. Byla to pravda, ale první brigádu jsem dokončil.
V pauzách jsem chodil po celé baterii a vše prohlížel zblízka. Líbilo se mi, jak se vozí zchlazený mokrý koks na dochlazovací rampu, kde se odpařuje zbytek chladící vody. Nad kolejí, po které jezdí hasící vůz s koksem, vedla lávka. Mě nenapadlo nic lepšího než se postavit na lávku zrovna ve chvíli, kdy pod ní projížděl plný vůz nedochlazeného koksu. V mžiku mě obalila horká bílá pára a já jsem měl štěstí, že jsem stál na okraji lávky a stačil bleskově utéct z té průmyslové, zabijácké sauny. Zkušenosti jsou drahé a podruhé jsem si dal veliký pozor.
