Četa pracovníků, která opravovala a udržovala dopravní trasy aglomerátu.
Na první brigádu jsem nastoupil, když mi bylo 15 let. Byli jsme tam s kamarádem. Řezali jsme na pásové pile, stříhali plechy na hydraulických nůžkách a natírali kde-co. Také jsme jednou nafasovali šedou barvu a měli jsme natřít stařičké zametací auto, které stálo na volném prostranství mezi 1., 4. vysokou pecí a plynojemem. Pojali jsme to jako výtvarné dílo. Celé auto jsme popsali barvou značkami všech zahraničních firem, které jsme viděli v televizi při závodech formule jedna. Prý se to všem líbilo, ale druhý den jsme to po dobře míněné radě zamalovali. Bylo z toho prý docela haló.
Další skutečnost, která mě zaujala bylo, jak se chlapi z protiprašné skupiny vraceli z terénu nebo z aglomerace. Bývali úplně celí rezavě hnědí od aglomerátového prachu. Protože byl po celém závodě rozvod stlačeného vzduchu, tak si tu tlakovou hadici nacpali pod montérky a vyfoukali se. Nikdy jsem nevěřil, kolik prachu se může v montérkách usadit. Sice 5 minut vypadali jako nynější nafukovací hadroví reklamní panáci, ale pak měli montérky bez prachu a celkem čisté.
Na této brigádě jsem se naučil především heftovat, neboli upevňovat kovové prvky elektrickým obloukem a řezat plamenem. Svařování plamenem jsem se dodnes nenaučil.
Když dnes přijdu do Dolních Vítkovic a jdu na první vysokou pec, tak si vždycky vzpomenu na vůni žhavého železa. Tu vůni mám hluboko v paměti. Jó to byly časy.
Jako student jsem si udělal závěr: práce šlechtí, práce špiní, práce unavuje, ale někdy dává peníze.
