Menu Zavřeno

7. Student u vysokých pecí

Píše autor.

Bauxit.

V době svých studií na Vysoké škole báňské jsem s kamarády uvažoval, kde a jak získat další peníze na „studentskou činnost“. Z domova jsem dostával 400 korun měsíčně, a to na žádné vedlejší aktivity nemohlo stačit. Rozhodnuto: jdeme na brigádu do Vítkovic, protože Vítkovice byly jen kousek cesty od kolejí na Don Bosku, kde jsme bydleli. V přijímací kanceláři jsme dostali nabídky, co bychom mohli dělat a kdy. Vybrali jsme noční skládání bauxitu z železničního vagonu. Byla zima, všude sníh a my jsme se dobře oblékli a v 21.30 hod jsme se hlásili u mistra, který nám půjčil lopatu, krumpáč a rukavice. Šli jsme k plnému vagonu. Nám se ta naložená hromádka bauxitu zdála malá a v duchu jsme jásali, že budeme za chvilku hotovi. Omyl, omyl. Bauxit byl zmrzlý, hromada držela jako zabetonovaná. Krumpáč odlupoval jen malé kousky. A navíc nám nikdo neřekl, jak efektivně pracovat. My jsme hromadu odebírali shora, kde se nám zdál materiál více sypký. Až později jsme zjistili, že materiál se musí odebírat zespodu, lopatou jezdit po podlaze a krompáčem skopávat bauxit shora dolů, aby se rozmělnil.

Za dvě hodiny jsme byli „strhaní“, chtělo se nám spát a žízeň se ozývala stále více. V 1 hod. ráno jsme práci vzdali. Vagon nedodělaný, s pliskýři na rukách jsme šli vrátit nářadí. Vyslechli od mistra něco o studentských bábovkách a že to, co jsme vydělali nestojí ani za cestu do pokladny. Nepamatuji si sumu výplaty přesně, ale bylo to asi 8 korun. Na vyskakování výplata rozhodně nestačila, ale zkušenost ohromná. Dodnes si pamatuji, že lopatou se materiál nabírá odspodu.

Generální oprava (GO)vysoké pece na Žofinské huti.

Bauxit jsme odepsali, ale peníze chyběly stále více. Přišel další brigádnický pokus. Na GO potřebovali stavaři pomocné dělníky. Jdeme, je to blízko. Pan mistr Bedrunka nás přivítal se slovy: „Hoši, za týden musíme postavit armovaný betonový kanál odpadních vod od vysoké pece, jasné !?“ Jemu ano, nám ne. Co máme dělat? „Vidíte tam tu rýhu v zemi, tam bude kanál. Tady je výkres, zde leží připravená armovací železa, tady jsou stahovací drátky a klička na utahování. Tak šup. První beton přijede zítra odpoledne. Za hodinu vás přijdu zkontrolovat.“ A odešel. Měli jsme důvěru, ale pořád nevěděli, jak udělat armaturu. Naštěstí jsme výkresům rozuměli a jeden starší dělník nám ukázal první manipulaci s armovacími dráty. Šlo to. Kostra armatury rostla, a nás ovládl pocit užitečnosti. Přece jen nejsme studentské bábovky od bauxitu.

Ve chvilkách volna jsme se přikrádali podívat se na odpich surového železa na vedlejší vysoké peci. Pro nás krása a exotika, ale mohli jsme se dívat jen z boku, taviči nás blíže nepustili. Prý je to nebezpečné, nevěřili jsme jim. No studenti.

V sousedství našeho pracoviště stála impozantní budova. Jmenovala se třetí centrála. Zevnitř se ozývaly dunivé zvuky čtyřdobých plynových spalovacích motorů, které poháněla pístová dmychadla. Vyráběla „vítr“ do vysokých pecí. To bylo něco pro nás strojaře. Zbožně jsme nakukovali ze širokého vstupního schodiště na kmitající obry. Vyšel nějaký pán (dnes vím, že to byl mistr Berger) a říkal, že dál nesmíme, že je to nebezpečné. Prý plyn, kluzká podlaha a pístové stroje atd. Koukali jsme jen ze schodiště, stálo to za to.

Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že za tři roky budu ve třetí ústředně vedoucím a mistr Berger mi bude vysvětlovat detaily provozu, ať všechno znám. Na příhodu u generální opravy si nepamatoval, protože „čumilů“ na schodišti bylo hodně, hlavně při opravách.

A už vůbec jsem nevěděl, že za 15 let to budu já, kdo svými nápady způsobí odstavení celé třetí ústředny, ještě roky před zastavením celé Žofinské hutě. Cesty jsou klikaté a náhody ohromné.

Skončilo studium, baj-baj studentským brigádám, zábavám i vrcholovému volejbalu. Začala tvrdá a zodpovědná práce v závodě Vysoké pece. To jsou jiné kapitoly příběhů „Když železo ještě teklo“.

VŠECHNY KAPITOLY