Menu Zavřeno

7. Perth

Na pokoji v hotelu Archard v Perthu zazvoní telefon a vyruší z debaty celou naši skupinu, která již tři hodiny postrádá svého velitele. Ano, volá náš generální ředitel. Ale kde je? Pár slov a je to jasné. Na letišti nastoupil do auta pana Hanckoka a ten jej bez zastávky v hotelu odvezl přímo na své letní sídlo Bella Rosa, asi padesát kilometrů za Perth, kde podle programu mají být ukončena jednání o rudách.

Situace je zachráněna. Ráno vezeme svému šéfovi oblek k převlečení a také pár suvenýrů na rozloučenou po skončeném jednání.

Bella Rosa je přepychová budova, nízká, členitá stavba, zasazená do zeleně stromů a luk. Již z dálky svítí svou bělostí v ranním slunci.

V blízkosti jsou pastviny pro ovce pana Hanckoka. Má jich kolem dvou tisíc. Není nám jasné, proč je chová; zřejmě je to pojistka kapitálu. Řidič nám řekl, že stádo ovcí se chová nejdéle šest let. Pak se obnovuje, aby vlna byla jen té nejlepší kvality. Stát má v Austrálii na vlnu monopol a je prý to slušný obchod. Geolog pan McCamey má tři sta ovcí, jako druhou profesi, jak sám říká s úsměvem.

Bella Rosa je zařízena s přepychem. Plyšové koberce, řady pokojů, haly, prosklené terasy. Na zahradě pěstěný trávník, dřevěné chodníky, bazén, tenisové kurty. To vše naznačuje větší finanční příjmy majitele.

Tři hodiny probíhala jednání o dalších možných obchodech mezi ČSSR a Západní Austrálií. Závěrů se zúčastnili představitelé vlády v čele s předsedou vlády Burkem a ministrem Parkrem.

Oběd pro třicet lidí připravovali objednaní profesionální kuchaři a obsluhu řídila i prováděla paní Hanckoková osobně. Má třicet devět let a je Filipínka. Trošku snad mladá k panu Hanckokovi, ale protože je atraktivní, má tamní tisk občas o čem psát.

Večer se vracíme do Perthu, kde strávíme ještě dva dny jednáním s australskými firmami Mac Mahon a Penant. Město je moderní s širokými ulicemi a spoustou zeleně. Výstavná centrální, obchodní a správní část Perthu má řadu mrakodrapů. Sídlí zde banky, společnosti, jsou zde hotely a obchodní domy. Okolí centra tvoří jedno až dvoupatrové nebo přízemní soukromé domky. Tak jsou postavena všechna miliónová australská města – Sydney, Melbourne, Adelaide i Brisbane. Všude je vzorná čistota, odpadky na ulicích jsou pečlivě uklízeny.

Viděli jsme maminku, která bez řečí. „vlepila“ pětiletému synovi pohlavek za to, že na ulici odhodil papírek od žvýkačky na zem, a ne do koše. U nás v Ostravě by těch facek bylo třeba nepočítaně, že?

Perth má svůj přístav, který se jmenuje Frimantl. Je to překladiště zboží, loděnice i rekreační oblast. U mola kotví snad tisíce lodí, lodiček, plachetnic i člunů. Obyvatelé mají určitě moře i lodě rádi a využívají každé volné chvíle k projížďkám po slané vodě.

Navštívili jsme místo, kde před dvě stě lety (leden 1788) přistáli první Evropané, aby osídlili Austrálii. Byli to odsouzení zloději, prostitutky, trestanci a jejich hlídači, vesměs z Anglie. Australané to přiznávají bez ostychu a dodávají, že ty špatné vlastnosti museli nechat na moři, protože jen tvrdá a poctivá práce mohla osídlencům zajistit přežití na novém kontinentu. Dvě stě let práce a historie, to opravdu není mnoho.

Původní obyvatelé Austrálie se jmenují Aboridžinci. Dosud jich žije asi dvě stě tisíc, ale převážně již v našich civilizovaných podmínkách. Mají své vlastní vzdělané lidi a začali uplatňovat dědičná vlastnická práva na půdu i přírodní bohatství. Ale těch dvě stě tisíc potomků původních obyvatel nemá velké šance proti patnácti miliónům potomků přistěhovalců z Evropy i Ameriky a jejich kapitálu.

A přece se museli Evropané hodně od Aboridžinců učit, jak přežít v suchém a horkém podnebí. Všechno živé a jedlé je pod žhavým písečným povrchem. Tam původní domorodci hledali ještěrky, brouky a jinou jedlou havěť. Z tenkých kořenů stromů vyráběli oštěpy a další lovecké nářadí i bumerangy. Ale vyrábět v buši pitnou vodu z čerstvého listí a plastikové fólie se naučili domorodci od vojáků až nyní. Dříve se voda musela vždy vyhrabávat.

To bylo okénko do historie. Ale zpět do současnosti. Zarazila, mne ohromná rozloha měst. Všichni obyvatelé žijí v rodinných domcích, které se tísní na kilometry od mrakodrapů v centru. Domky jsou převážně dřevěné nebo kombinované se zdivem. Ty dražší jsou zděné. Nejlevnější domek lze koupit asi za 50 000 AUD. Zahrádky kolem domků nejsou většinou oplocené a je na nich jen tráva, nikde květiny. Zelenina se zásadně kupuje, kdo by se mařil s jejím pěstováním u domku. Na všech střechách jsou sluneční kolektory pro ohřev vody. Podle jejich umístění jsme bezpečně určili sever.

V Austrálii se jezdí vlevo. Nikdy jsem si nemyslel, že i mně jako chodci může toto pravidlo dělat problémy. Ale zvyk je železná košile. Chci přejít ulici, mrknu okem vlevo, nic nejede, udělám půl kroku a auto se mi mihne okolo nosu. Zvyk říká „jede špatně, zabije se“, rozum ale křičí „zase jsi zapomněl, že jsi v cizině“.

Nejhorší to bylo zpočátku na křižovatkách, tam opravdu bylo nutno chvíli přemýšlet, jak vlastně ta odbočující auta pojedou. Za pár dnů jsme si zvykli (dávat pozor a přecházet až po dvojím rozhlédnutí). Osobní auta jsou převážně dovoz z Japonska, ale i vlastní značka Holden získává úspěšně trhy.

Náš pobyt a obchodní jednání v Perthu končí. Ve volných chvílích jsme ještě navštívili přírodní park Cohunu, který se rozkládá na pahorcích za městem a je učebnicí australské přírody. Klokani, orli, pelikáni, vzácní medvídci koala i papoušci skřehotavě volající „helou“ a další domorodá zvířata jako jsou pštros Emu a černá labuť se procházejí důstojně mezi návštěvníky. Krmit zvířata je možno praženou kukuřicí za půl dolaru u vchodu. Často se stává, že kornoutek snědí lidé dříve, než dojdou ke zvířatům. Ani se tomu nedivím, mně taky křupavé bílé chomáčky chutnaly.

Zajeli jsme také do skanzenu, který zachytil život původních přistěhovalců v době před dvěma sty lety. Obydlí, řemeslnické dílny, obchody, kostelík, a dokonce i důl na uhlí jsou svědectvím tvrdých začátků civilizace na pátém kontinentě.

Dnes i zde ve skanzenu však vládne obchod a snaha vydělávat. Ve starobylých domech s klimatizací jsou klenotnictví, restaurace, knihkupectví, obchůdky s ovocem a všudypřítomná nabídka suvenýrů. Klokani, bumerangy, koaly, pštrosi, lodě atd. Mezi nimi jsem objevil i plátěnou dečku s klokanem „Made in Czechoslovakia“. Kdo by to byl čekal a já ji málem koupil, tak se mi líbila.

Obrázek 15: Na lodi na řece Swan
Obrázek 15: Na lodi na řece Swan
Obrázek 16: Ukecaný papoušek Willie; jsme stejně mladí
Obrázek 16: Ukecaný papoušek Willie; jsme stejně mladí
Obrázek 17: Emu v ZOO
Obrázek 17: Emu v ZOO

VŠECHNY KAPITOLY