Ráno naposled zamáváme z paluby letadla DC 10 krásnému hlavnímu městu Západní Austrálie. Letíme na východ přes Adelaide, Melbourne, Sydney do Brisbane. Trasa je 4 100 km dlouhá a vede nad jižním obydleným pobřežím Austrálie. Je jasno, dohlednost maximální.
Krajina pod letadlem je plochá, pečlivě obdělávaná a zřejmě i úrodná. Kilometrové lány jsou rozděleny přímými cestami. Je to jako ohromná zelená šachovnice. Ale kde jsou domy a vesničky, tak typické pro Evropu? Zde není široko daleko žádné stavení.
Letíme nad mořem, opět žádná loď. Až později vidíme jeden parník plující na jihovýchod. Tam, kde leží ostrov Tasmánie s hlavním městem Hobart. Je to nejjižnější část Austrálie. Odtud na jih je už jen studená Antarktida.
Přistáváme v Adelaide. Město je starší, průmyslovější a skromnější, ale má příjemné podnebí. Je od vnitrozemí odděleno pohořím. Mořská pláž Indického oceánu je přímo ve městě.
Další zastávka je v Sydney, kde přistáváme za tmy a se zpožděním jedné hodiny. Máme obavu, abychom stihli linku do Brisbane, hlavního města státu Queensland. Podařilo se, a tak ve 23.00 hod. místního času přistáváme na nejvýchodnějším bodu celé cesty, v Brisbane. Oproti Perthu je zde +2 hodiny, oproti Praze +9 hodin. V Praze jsou 2 hodiny odpoledne.
Na letišti jsme očekáváni pracovníky našeho zastupitelství a odjíždíme osvětlenými ulicemi do středu města, do výstavního hotelu Hilton.
Hotel má perfektní vybavení. Zvlášť impozantně působí centrální hala. Je tak veliká, že by se do ní dala vestavět celá naše 1. vysoká pec i s odlévárnou. Obvod haly tvoří průběžné balkóny, v každém ze 24 pater těchto balkónů jsou vchody do pokojů. Je to působivé a přehledné. Po stěně haly tiše jezdí prosklené kabiny rychlovýtahů.
Do každého patra se jezdí zásadně výtahem. Ale až do odjezdu nám zůstalo záhadou, jakým způsobem lze ten pekelný stroj přinutit, aby zastavil tam, kde jsme chtěli, to je v přízemí nebo ve čtrnáctém patře, kde jsme bydleli. Sjížděli jsme až do garáží nebo vyjížděli do sedmnáctého patra.
Bylo zábavné pozorovat kamarády, jak v prosklené kabině jezdí nahoru a dolů, než náhodou vymáčkli správný bod na ovladači.
Mně se to stalo také. V jednu hodinu v noci jsem chtěl vyjet sám z přízemí do čtrnáctého patra. Výtahová kabina tiše a úslužně zastavila v sedmnáctém patře. Řekl jsem si „sportovče, tři patra hravě seběhneš a nemusíš pokoušet výtah“. Vystoupil jsem a spěchám ke dveřím s nápisem „východ“. Dveře jsem tiše otevřel, a abych nebyl moc nápadný, jemně je zase zavřel. Zaklaply. Chodba se zúžila a přede mnou se ocitly další dveře. Rychle je otvírám, abych již byl na schodišti dolů. Dveře opět tiše zaklaply. Byl jsem v úzké betonové kolmé šachtě s kulatým schodištěm. Nyní si teprve všímám, že je to protipožární úniková cesta z hotelu. Říkám si „nevadí, světlo je tady, tři patra seběhnu“. Ve čtrnáctém patře jdu ke dveřím, ale s úžasem zjišťuji, že směrem od protipožární šachty do chodby je nelze otevřít. Spěchám o poschodí výše a totéž, i o poschodí níže.
Polil mě studený pot. Ze šachty nelze vyjít k pokojům. Rychle počítám, že mi zbývají čtyři hodiny do našeho odjezdu z hotelu, za tu dobu musím něco vymyslet a udělat pro své osvobození. Volat přes dvoje dveře nemělo smysl, mobily nebyly, tak zbývala cesta nahoru nebo dolů.
Zvolil jsem cestu dolů, čtrnáct pater. Ale co tam? Cestou dolů po spirále jsem přemýšlel, kdy a kde mě začnou kamarádi ráno hledat a jak dlouho tady asi o hladu a žízni vydržím.
Zkoušel jsem každé dveře; všechny byly v perfektním pořádku, tzn. pečlivě uzavřené. Škoda, kdyby alespoň jedny jediné dveře nefungovaly.
Se vzrůstající nervozitou jsem doběhl až dolů. Co tam bude? Logika mi napovídala, že tam by měly být dveře do nějakého volného prostoru mimo hotel. Co kdyby opravdu hořelo? Ale budou ty poslední a nejdůležitější dveře otevřené, anebo také pro bezpečnost před zloději zavřené?
Už jsem dole, sáhnu na kliku... otevřeno! Sláva jsem na osvětlené ulici, tedy přímo před parkujícími taxíky. Řidiči si mě velmi nedůvěřivě prohlížejí, všichni vědí, odkud ty dveře vedou.
Je mi stydno podruhé. Dovedu si představit, co si o mně myslí. Zastavím se a před jejich očima pokrčím rameny, jako bych říkal „no co mám dělat, když už jsem do té šachty vlezl“.
Hned bylo mezi námi jasno. I vrátný se shovívavě usmál, když jsem procházel vrátnicí znovu k tomu ďábelskému skleněnému výtahu.
Pro jistotu jsem si opsal ovládací kód do čtrnáctého patra. A dojel jsem dobře, sice nadvakrát, ale dobře. V šachtici jsem byl patnáct minut, které opravdu stály zato.
Časně ráno cestou na snídani pozoruji stavbaře, kteří staví nový hotel v centru města. Přesná organizace, všechny montáže se provádějí mimo ulici i chodníky, v úrovni druhého patra. Provoz není přerušen ani v těsné blízkosti zdí nového hotelu, jen chodník je zúžen o 1 metr. Dobře vymyšleno i provedeno. Naši stavbaři by si měli vzít příklad.
Jedeme auty na audienci k předsedovi vlády Queenslandu panu Pedersenovi, kde náš generální ředitel jedná o možnosti dodávek strojů pro povrchovou těžbu uhlí v dole Clermont.
Předseda vlády nám nabídl prohlídku areálu světové výstavy Expo 88. Je již před dokončením, ale podle mínění všech, její úroveň nedosáhne účasti ani náplně předcházející výstavy. Vystavovat bude od dubna do října 38 států, z toho jen 8 evropských. Z východních evropských zemí bude vystavovat jen SSSR a Maďarsko. Předpokládá se 8 miliónů návštěvníků, kteří si prohlédnou exponáty na téma „Volný čas ve věku technologie“.
Projíždíme také rekreačním střediskem Gold Coast, které stejně jako Brisbane leží na pobřeží Jižního Pacifiku. Ke středisku patří také kasino Jupiter. Je to opravdová herna, kde se hraje o velké peníze. Prohlídka nás lákala, a tak jsme zvědavě přihlíželi a studovali pravidla různých hazardních her. Naše kapesné na hazard nemohlo stačit, ale jeden z nás to přece risknul. Vsadil a my s úžasem pozorovali, jak za třicet sekund vyhrál 50 dolarů. To je štěstí.
Teď rychle zpět na letiště v Brisbane, abychom stihli Boeing do Sydney.
