Menu Zavřeno

12. Jídlo – stravování

Stejně jako v každém pořádném závodě byl i na vysokých pecích vyčleněn čas i prostor na jídlo a stravování. Avšak na každém pracovišti „krmení“ probíhalo trochu odlišně. Osádky vysokých pecí svačily po 10. hod., po odpichu, přímo u vysoké pece v tzv. „odpočívárně“, kde měly stůl, lavice a později i teplou a studenou vodu na umytí. Obdobně jídlo a odpočinek probíhaly na licích strojích a struskárně. Energetická pracoviště (čerpací stanice, plynočistírny, dmychadla) neměly určenou dobu na jídlo, ale provoz musel plynule běžet. Mazači svačili až se vrátili z dopolední obchůzky a měli první polovinu práce hotovou. Úředníci neměli dobu stanovenou. Kávu si vařili skoro všichni. Oblíbený papírový pytlíček s mletou kávou stál 1,10 korun.

Někteří zaměstnanci si nosili jídlo z domova. Bylo to mnohem lacinější než denně kupovat svačinky v kantýně. Každé pondělí jsem mohl při obchůzce pracovišť pozorovat, co která rodina vařila v neděli, protože se dojídaly zbytky a s řízkem se nikdo netajil. Ale stejně většina pracovníků si svačinu nebo oběd kupovala v kantýně, případně v závodní jídelně.

Kantýna byla pro mnoho zaměstnanců místo k nasycení a také k drbům. Zde se dalo vypozorovat, jak je kdo vytížený v práci, nebo s kým je kamarád. Vonělo to tam pivem, pečenými rybami, teplou polévkou, kávou nebo uzeninami. Ty byly se sýrem a pečivem hlavními stravovacími položkami. Ale nechodili sem všichni. Osádkám vysokých pecí (kteří se nesměli zdržovat mimo pec) nosily jídlo tzv. svačinářky. Slečna nebo paní svačinářka přišla ráno za osádkou pecí a každý si řekl, co si přeje donést z kantýny a dal příslušný peníz. Kantýna byla do devíti hodin otevřená jen pro svačinářky, které pak s kabelami s nákupem spěchaly do odpočíváren, položily jídlo na stůl a vrátily každému drobné.

V závodě fungovala kromě kantýny i závodní jídelna.

Závodní jídelna vydávala zakoupené a den dopředu objednané teplé obědy od 12.30 hod. Tuto podnikovou službu využívali hlavně pracovníci denních směn. V posledním období se teplá jídla začala vozit i pro odpolední směny.

Stravování také procházelo vývojem a zlepšováním dostupnosti a výběru jídel, i když zelenina, ovoce a další dnes doporučovaný sortiment byl jen přáním.

Obědy v závodní jídelně nebyly drahé, protože na každý oběd připlácel podnik.

Občas se stávalo, že družební JZD Hustopeče n. B., které chovalo krůty, nabídlo závodu k prodeji oškubané krůty. To byl shon, protože čerstvé krůty v obchodech nebyly. Na dílenském výboru ROH se zájemci hlásili. Složili zálohu a v určený den čekali, až přijede náklaďák. Doma pak bylo „posvícení“. Lidé byli rádi, že pro ně závod něco mimořádného udělal.

V této kapitole se nemohu nezmínit o jedné raritě, která se také občas udála, i když tajně, aby se nikdo nic nedověděl a o které ve skutečnosti věděli všichni. Bylo to tak. Na každodenní obchůzce provozu jsem se jednou opozdil, přišel jsem na vysoké pece až po prvních odpiších.

Projdu přes jedničku (první vysoká pec) a po rudném mostě se dostanu na spojené odlévárny pecí č. 4 a č. 6. Vkročím na spojovací lávku a ucítil jsem neznámou, ale libou vůni. Tady někdo něco peče. A je to maso. Mrknu na odlévárnu a opravdu, v pískovém odtokovém železovém žlábku je hromada písku, která tam normálně nebývá. Po odpichu je písek žhavý a jakoby připravený na tepelnou úpravu pokrmů. Podobně, jak to vídáme ve filmech o domorodcích, kteří si upravují maso zabalené do banánových listů a uložených do jámy s horkými kameny. U nás horké kameny nahradil žhavý písek a banánové listy silnější hliníková folie, která se používá na obalení tepelné izolace parního potrubí. Vše byla domácí hutní provenience.

Jdu za osádkou do odpočívárny a ptám se: „Chlapi, co to tam kuchtíte, voní to až na vrátnici.“ „Ale šéfe, to Franta přinesl v pajcu naloženého králíka. Dali jsme ho do folie a do ryny a horkého písku, je úplně čistý. Přijď za 20 minut a můžeš kousek ochutnat“. Nedalo mi to a za 20 minut se vracím. V odpočívárně na čistém talíři už leží do zlatova upečený králík. A jak chutnal! Ale dodnes jsem přesvědčený, že ta pečínka uměla kdysi perfektně štěkat, jenom měl smůlu, že se zatoulal na vysoké pece.

VŠECHNY KAPITOLY