Foukací armatury, všeobecně nazývané formy, jsou stoprocentně nejnamáhanější a nejporuchovější části vysoké pece. Musí vydržet opravdu hodně. Ve vnitřní části proudí horký vzduch – vítr o teplotě přes 1 100 °C a tlaku > 2 atp (atmosféra přetlaku, 1 at = 0,1 MPa) a také topný olej nebo práškové uhlí. Z venku (uvnitř vysoké pece) je armatura kontaktovaná vysokopecním prostředím, kde se mísí žhavé redukční plyny s tekutým železem, nebo tekutou struskou. Tam teplota dosahuje 2 000 °C. Vskutku vražedné prostředí, které by obyčejná trubka nezvládla. Formy se vyrábějí měděné, aby dobře odváděly teplo. Jsou to duté válcové odlitky, ve vnitřní části chlazené tlakovou vodou. Mohutná čelní část (která je v přímém styku s vnitřní částí pece) je zesílená až na 150 mm tloušťky. Foukací formy mají různé průměry střední části (oka) a také sklon. Vždy podle výkonu a stavu vysoké pece.
Foukací forma je vsazena do tzv. ochranné formy a ta zase do „okna“ přišroubovaného na plášť vysoké pece.
Horký vzduch je do foukací formy přiváděn vyzděnou „píšťalou“, „kačerem“, „štuckem“, „kolenem“ a okružním větrovodem. Fotografie foukacích armatur je na obrázku č. 3 a 4.
Popisuji tuto soustavu proto, že byla velmi často poruchová, propálená, zalitá tekutým železem nebo struskou. Často také propouštěla vodu do nístěje, voda se rozložila na kyslík a vodík, který způsoboval problémy v chodu dmychadel a zchlazoval nístěj vysoké pece. Samé nepříjemnosti.
Je povinností taviče, aby funkčnost armatur hlídal. V pravidelných intervalech chodil okolo forem, díval se průzorem do vnitřku pece, pozoroval, jak před formami víří kousky koksu (byl tmavší než železo), zda nestoupá hladina tekutých produktů, jestli chladící voda odtéká pravidelně (přerušovaný tok signalizoval propálenou formu) a další změny, které by mohly vyřadit vysokou pec z provozu. Bylo toho hodně a bylo to dost nebezpečné. Zvláště různé exkurze a návštěvy se tlačily k formám ve snaze kouknout do vnitřku vysoké pece v provozu. Průvodci tuto iniciativu neradi viděli. Někdy se nedařilo důležitou návštěvu „vyhnat“, protože poškozená armatura by mohla explodovat a způsobit těžký úraz. Byl to rizikový stav.
Tavič, když zjistil vznikající závadu, oznámil na dispečink, že musí zastavit vysokou pec a vyměnit formu. Zkontroloval, zda jsou pod pecí prázdné veroniky a struskové pánve. Pokud nebyly, musela závodní doprava neprodleně veroniky nebo pánve pod pec přivést (přistavit). Pak osádka oblékla ochranné obleky a dělala odpich. Až hladina železa a strusky klesla, mohla být vysoká pec pomalu zastavena. Osádka přivezla a připravila novou formu a potom uvolnila kačer, vytáhla píšťalu a snažila se vytáhnout poškozenou formu. Někdy šlo vše hladce a nová forma byla za pár minut na svém místě. Nahodit píšťalu a přitáhnout svěšený kačer byla práce také na několik minut a mohlo se znovu foukat. To byl ideální stav. Většinou však nastaly komplikace.
Forma byla například zalitá železem a musela se kyslíkovým hořákem vypalovat, nebo celá forma shořela a místo pro novou se zase muselo hořákem vypálit. Ještě horší situace nastala, když do jedné nebo více armatur vnikla a tam ztuhla struska nebo železo. Pak vypalování trvalo opravdu dlouho a pec nepracovala.
Obrázek 3: Foukací armatura
