Menu Zavřeno

26. Vítkovická koksovna

Z vysokých pecí na koksovnu bylo jen pár kroků. Mohli jste jít kolem 1. vysoké pece, 2. ústředny a hasící věže koksu, nebo podchodem pod rudným mostem u 4. vysoké pece. Vždy jste se dostali do úplně jiného „světa“, světa koksu. Zmizela vůně žhavého tekutého i spáleného železa, zmizela dráždivá sirná vůně strusky. Byli jste na koksovně, kde vonělo pomleté koksovatelné uhlí, žhavý i vodou zchlazený koks, nebo karcinogenní surový koksový plyn plný dehtu a benzolu. Každý provoz vysokopecního závodu voněl jinak. Byly to pro nás známé vůně. Byli jsme skoro doma.

Vítkovická koksovna byla nejstarší koksovnou v Česku. První písemná zpráva o existenci koksovacích pecí v Rudolfově huti, předchůdci Vítkovických železáren, pochází z roku 1831.

Koksovny bývají situovány v areálech hutí (hutní koksovny) nebo v blízkosti šachet (důlní koksovny). Vítkovická koksovna byla mimořádná. Nacházela se jednak v blízkosti vysokých pecí a také v sousedství Dolu Hlubina. Takové umístění koksovny bylo v Evropě unikátní. Uhlí ze šachty bylo dopravováno přímo „přes plot“ pásem do uhelné služby (US) koksovny. Pro toto situování se vítkovická koksovna (bez chemické části), spolu s přilehlým dolem a vysokými pecemi, stala v r. 1999 součástí národní kulturní památky (dnešní Dolní Vítkovice).

Obrázek 21: Uhelná věž koksovny
Obrázek 21: Uhelná věž koksovny

Uhelná vsázka

Materiálový vstup do koksovny procházel přes středisko „uhelná služba“ (US). Základní povinností tohoto střediska bylo zajišťovat kvalitní uhelnou vsázku pro výrobu koksu, a to v potřebném množství a plánované ceně. Koksovatelné uhlí bylo nakupováno z ostravských dolů nebo z Polska a dodáváno v železničních vagonech.

Výjimku tvořilo uhlí ze sousedního Dolu Hlubina, které své uhlí dodávalo po gumových pásových dopravnících. Mimořádná pozornost byla věnována kontrole hmotnosti každé dodávky z Hlubiny. Uhlí se vážilo na pásové váze, na páse U-6. Údaje po skončení každého odběru odečítal strojník mlýnice společně s pracovníkem Dolu Hlubina. Každý si hlídal údaje na váze, protože šlo o veliké peníze a plnění plánu výroby.

Prostor váhy byl ohraničen mřížemi a drátěným pletivem, obě strany měly svůj visací zámek a byl praktikován namátkový dohled na čistotu vážícího mostu, aby výsledná dodávka uhlí nebyla zkreslována. Jednou týdně byla provedena kontrola funkce váhy pomocí závaží položeného na tři místa vážícího mostu. V případě odchylek byla váha ihned seřizována skupinou „vahařů“ z Vítkovic za přítomnosti mistra třídírny Dolu Hlubina a mistra uhelné služby koksovny.

V delších časových intervalech byly prováděny tzv. vagonové zkoušky přesnosti vážení. Dva prázdné vagony byly odváženy na státní váze a potom pod rohovou stanicí U-8 naplněny uhlím, které již prošlo pásovou váhou na U-6. Podle případných rozdílů vah byly provedeny korekce, někdy až po dlouhém dohadování a přesvědčování. Inu peníze hýbaly „světem“ vždycky. Také mezi Vítkovicemi a Dolem Hlubina.

Dodávky uhlí z dalších dolů byly rovněž kontrolovány. Dodávky z Polska se vyznačovaly vysokou přesností i vstřícností, ale dodávky z OKD už tak korektní nebyly. Rozdíly se vyřešily osobním jednáním.

Kromě hmotnosti bylo nutné kontrolovat i kvalitu koksovatelného uhlí. Kvalitu spolehlivě zjišťovalo oddělení OŘJ (operativní řízení jakosti).

Po převzetí uhlí následovalo jeho mletí.

Postup výroby koksu ve Vítkovicích

Koks se vyráběl v jednotlivých komorách koksárenské baterie. Celá pátá baterie číslo 5 měla 64 komor o rozměrech 0,4 m x 12,36 m x 4,3 m. Baterie číslo čtyři měla 36 komor. Dinasové stěny komor měly vestavěné topné kanálky, kde se spaloval plyn. Komora se shora naplnila pomletým koksovatelným uhlím, které připravila uhelná služba a do komory nasypal zvláštní plnící vůz. Komora se uzavřela ocelovými dveřmi a teplem z plynu spalovaného v dinasových stěnách proběhla v uhlí destilace. Vzniklý surový koksárenský plyn byl odsáván a následně zpracován v chemické části koksovny. Žhavý již hotový koks se při otevřených dveřích vytlačil do hasícího vozu a zavezl pod hasící věž, kde voda ochladila žhavý koks. Při ochlazování (hašení) vznikala veliká oblaka husté bílé páry, která byla zdaleka viditelná. Při dobré viditelnosti až z Lysé hory. Bílá pára znamenala, že koksovna vyrábí koks.

Chemická část koksovny separovala ze surového koksového plynu benzol, dehet a síran amonný.

V koksovně pracovalo okolo 220 zaměstnanců. Řízení a kontrola práce zde byly víceúrovňové, od vedení koksovny až po mistry a předáky pracovních kolektivů, kteří měli stanovené popisy pracovní činnosti. Na koksárenských bateriích a chemii se pracovalo systémem dvoudenní směny: 2 odpolední, 2 noční a 2 dny volna. Dělníci pracovali podle technologických předpisů. Vzhledem k výskytu karcinogenních látek jsou koksovny zařazeny do tzv. kontrolovaného pásma se zvlášť přísnými hygienickými předpisy. Kontrola dodržování předpisů byla věcí mistrů a dalších vedoucích pracovníků. Na směně u koksárenských baterií a na chemickém oddělení pracovalo vždy něco málo přes 20 lidí.

Obrázek 22: Horký strop koksárenské baterie, vzadu uhelná věž
Obrázek 22: Horký strop koksárenské baterie, vzadu uhelná věž

Každá pracovní směna u koksárenských baterií začínala tzv. rozdílením, kdy mistři upřesnili obsazení agregátů jednotlivými pracovníky, které seznámili s aktuální výrobně-bezpečnostní situací. Nejexponovanějším zařízením koksovny, kde byla i nejvíce vysilující práce, byla vlastní koksárenská baterie. Koksaři zde pracovali tak, že obsluhovali 4 postupně tlačené komory, pak následně 2 komory odpočívali, dále obsluhovali 4 další komory atd. Plniči na horkém stropě baterie (mimořádně nepříznivé pracovní prostředí) pracovali střídavě 45 min. a 45 min. odpočívali.

Záznamy o průběhu směny byly vedeny v provozních knihách (Kniha mistrů a Kniha předáků). Ty byly na začátku pracovního dne shromažďovány v technické kanceláři, kde byly každý den ráno kontrolovány příslušnými vedoucími pracovníky. Sloužily k operativnímu řízení provozu daný den.

Schůzky mistra baterií s údržbou se konaly v měnírně každý pracovní den na začátku směny. Ve velínu turbovny se scházel s údržbou předák turbinář.

Jednou týdně se konala porada vedoucích pracovníků koksovny a pak porada těchto pracovníků s vedoucími údržby koksovny. Tyto časté schůzky si vyžadovala vysoká náročnost na údržbu agregátů.

Směrem k vedení závodu to byly každodenní dispečinkové porady vždy v 11. hodin a pak každé pondělí operativka ředitele.

Všechny materiálové vstupy a výstupy byly vzorkovány a analyzovány Oddělením řízení jakosti (OŘJ) dle Základního provozního a technologického postupu koksovny. Výsledky byly uváděny v provozních knihách a dalších souhrnných přehledech v technické kanceláři. Přehledy sloužily k technologickému a ekonomickému řízení provozu. Z jejich údajů se vycházelo při průběžném hodnocení technologické kázně a plnění ukazatelů jakosti produktů koksování.

Koksárenské baterie měly jednu základní potřebu. Po celou dobu životnosti (15-20 let) nesměly vychladnout! Vychladnutí baterií by znamenalo konec koksovny. Dinasové stěny koksových pecí by po ochlazení a opětovném vyhřátí změnily svůj tvar a tím i těsnost. Proto platilo základní pravidlo: baterie se musí udržet na stálé teplotě. Toto pravidlo se obtížně dodržovalo při občasných poruchách a haváriích, jako byl požár dopravního pásu U-26 v uhelné službě nebo rozsáhlé havárii při výbuchu ve sklepě turbovny (místnost s odsávací turbínou koksárenského plynu).

K výbuchu koksárenského plynu ve sklepě turbovny došlo v červenci 1989. Byla při něm úplně zničena budova turbovny. Z provozu byly vyřazeny parní a elektrické turbodmychadlo a tím celé chemické oddělení. Po dobu odstraňování následků havárie (75 dní) byl veškerý surový koksárenský plyn pouštěn polnicemi do ovzduší a spalován. Výroba koksu byla utlumena asi na 45 % a ostatní chemické produkty koksování nebyly vyráběny vůbec. Po opravdu velkém úsilí se podařilo zprovoznit elektrické turbodmychadlo začátkem října 1989 a v návaznosti na to obnovit provoz chemie a normalizovat výrobu koksu. Na této havárii se podepsali především pracovníci provádějící údržbářské práce ve sklepě turbovny těsně před havárií a drobné technické nedostatky tamtéž.

Druhou velkou havárii, ohrožující provoz celé koksovny, byl požár v její uhelné službě. Stalo se tak v září 1974, kdy asi v polovině dopravního mostu s pásem z mlýnice uhlí do povrchových zásobníků a pásem z třídírny uhlí přilehlého Dolu Hlubina do jeho úpravny vznikl požár, v jehož důsledku došlo k deformaci ocelové konstrukce mostu a jeho následnému zřícení. Příčiny této havárie byly technického rázu; teprve na druhém místě byl vliv lidského činitele. Havárií byla přerušena cesta komponent uhelné koksovací vsázky do povrchových zásobníků, znemožněna příprava vsázky a tím obsazování koksových pecí (komor koksárenských baterií). Na řešení této situace se podíleli nejen pracovníci koksovny, ale i jiných závodů a podniků. Hotová vsázka z jiných koksoven byla do vítkovické koksovny dovážena ve vagonech a po jejich vyložení na výklopníku sypána na hrabicové dopravníky. Ty byly poskytnuty Dolem Hlubina a položeny na zemi mezi výklopníkem uhlí a mísící stanicí uhelné služby. Z nich byla vsázka sypána na pás U-110 a dále již normální cestou až do uhelné věže. Provozování popsané dopravy náhradního zauhlování uhelné věže vyžadovalo mimořádnou účast pracovníků koksovny i brigádníků. Trvalo po celou dobu výstavby nového dopravního mostu. Došlo opět ke snížení výroby koksu, ale provoz koksovny byl zachován a trval až do r. 1998, kdy byla ukončena výroba v celém vítkovickém vysokopecním závodě.

Během tohoto období koksovna přečkala ještě další havárie: ve středisku koksových pecí výbuch v kouřových kanálech a sopouchu komína 5. baterie s následným poškozením komína, závažnou poruchu jedné z předloh této baterie a mnoho zamražených pecí v průběhu let. V chemickém oddělení byl závažnou havárii výbuch v jednom ze sytičů ve čpavkárně.

Památkáři chtějí, aby taková památka (průmyslová památka) zůstala do budoucna v takovém stavu, v jakém byla v okamžiku ukončení provozu. To zdaleka neodpovídá současnému stavu koksovny. Zbylo už jen torzo, které připomíná vítkovickou koksovnu, nic víc. V současné době se zpřístupňují zbytky staveb bývalé koksovny, aby alespoň část minulosti byla zachována. Vznikla nová trasa prohlídek v Dolních Vítkovicích. Je mi hodně líto, že není více využíváno znalostí a vzpomínek bývalých zaměstnanců Naší koksovny. Nabídky byly.

Obrázek 23: Koksovna dnes (pohled od Místecké ulice), vpředu opravená hasící věž
Obrázek 23: Koksovna dnes (pohled od Místecké ulice), vpředu opravená hasící věž
Obrázek 24: Plošina pojezdu výtlačného stroje
Obrázek 24: Plošina pojezdu výtlačného stroje
Obrázek 25: Výtlačná strana koksárenské baterie
Obrázek 25: Výtlačná strana koksárenské baterie

Napsat komentář

VŠECHNY KAPITOLY