Menu Zavřeno

32. Pořádek a úklid v závodě 1

Nejdříve ostuda a potom chlouba, mezitím tvrdá práce. Tak bychom mohli charakterizovat dění okolo pořádku v závodě Vysoké pece Vítkovice.

Udělat a udržovat čistotu a pořádek v závodě, kde se denně přemístí 50 až 60 tisíc tun sypkých vysokopecních surovin a výrobků není vůbec jednoduchá záležitost. Uhlí, koks, železná ruda, pelety, vápenec, aglomerát, železný šrot, struskový granulát, kusová struska, tekuté železo, zpevněné železo, chemické výrobky koksovny a další se musely přesunout na přesné místo a v přesný čas. Při každém vybočení z určené trasy docházelo k hromadění materiálu na nevhodném místě. Muselo se uklízet.

V roce 1959 jsem se stal regulérním zaměstnancem provozu vysoké pece a začal mistrovat. Denně jsem obcházel pracoviště a sledoval, jak a kde co funguje. Pohledy to nebyly nijak vábné. Zastaralé stroje i pece, málo světla, všude převládala šeď, dost špíny, hromádky prachu, železný šrot, neuklizené odpadky, pohozené použité ochranné rukavice. Někde víc, někde méně. No hrůza. Protože jsem neznal nic jiného a na ostatních vysokopecních závodech bylo prostředí obdobné, myslel jsem si, že stav je normální, že to tak musí být.

Na klobouk a za krk (ještě se nenosily povinně přílby) se sypal z pecí drobný „výhoz“, který překrýval i rozlitou vodu z chlazení pecí. Než jsem se naučil poznávat, kdy vstoupím na pevnou zemi, či šlápnu do kaluže, trvalo půl roku. Když zafoukal vítr, byla skoro jistota, že nějaký drobný kousek rudy nebo koksu uvízne v oku. Chodili jsme s přivřenýma očima, ani brýle úplně nepomáhaly. Museli jsme se všichni velmi často převlékat a manželka si užila při praní košil a hlavně límečků. Ve vzduchu byl cítit plyn, spálené železo, a hlavně štiplavá struska. Úplný opak procházky v lese, které jsem dosud znal. Prostředí pro otrlé. Ptal jsem se starších a zkušenějších pecařů, co se dá dělat. Odpověděli, že si na to časem zvyknu. Je pravda, že časem zaměstnanec přestane vnímat řadu drobností a dost věcí mu přestane vadit. Říkali jsme tomu „provozní slepota“ a dříve nebo později postihuje každého.

Světýlko na konci tunelu se ale objevilo. V roce 1960 se začal závod modernizovat. Stará zařízení se bourala a nová stavěla. Technika, hygiena, ochrana životního prostředí se pomalu začaly prosazovat. Jednotlivé agregáty a budovy byly světlé, čisté, v odpočívárnách osádky pecí a obsluhy strojů pobývaly v prostředí, jaké mnohdy ani doma neměly.

Nastal problém, protože lidé se museli učit pracovat a žít v podstatně lepším prostředí. To nebylo lehké a byla to mravenčí práce.

Vedoucí při svých denních obchůzkách pracovišť začali upozorňovat na největší nedostatky v hygieně a pořádku. Začaly se uplatňovat pořádkové kontroly, které dohodly termíny náprav. Zaměstnanci nesměli chodit v otrhaných halenách a oděvech. Zlepšovaly se osobní ochranné pomůcky a kontrolovalo se jejich používání.

Vysoké pece nemohly vypouštět plyn a výhoz do ovzduší, zlepšilo se čištění plynu, provozní plochy se začaly často zametat, protože už nebyly zasypávány popílkem.

Údržbáři a pracovníci Hutních montáží, kteří udržovali a opravovali agregáty, museli začít po své práci uklízet šrot a další odpady. Byly vyčleněny nádoby na odpad, aby i „provozáci“ mohli po sobě uklidit. Někomu se opatření nelíbilo a říkali: „My vypouštíme surové železo, my nejsme uklízečky.“ Uklízečky sice zametaly a čistily odpočívárny osádek, ale záměrně už nikdo nemohl zhoršovat životní prostředí.

Lidé si začali zvykat na pořádek. Přišel čas a kolektivní zodpovědnost za prostředí se začala měnit na osobní zodpovědnost. Areál závodu byl rozdělen na areály jednotlivých provozů, provozy se rozdělily na střediska a střediska na pracoviště a směny. Byly určeny konkrétní osoby, které osobně zodpovídaly za pořádek ve svém rajonu.

Z počátku bylo slyšet výmluvy: „Měl jsem to uklizené, ale někdo mi tu nasypal nepořádek.“ To byla asi pravda, ale jako zodpovědný si to měl hlídat. Pravda, nemohl hlídat, když nebyl na směně, ale zodpovědnost mu zůstala. Nebylo místo pro ústup z pořádkové linie.

V závodě se systematicky začal rozpalovat a likvidovat železný šrot, který se shromáždil za léta provádění generálních oprav agregátů. Opravovaly se a těsnily se trasy surovin, odvážely se hromady drobného materiálu. Omezily se úniky plynu. Zasadila se tráva a stromky.

Poctivá mravenčí práce vedení i obsluhy se vyplatila. Vzhled závodu se změnil k lepšímu. Prach do očí nepadal, cesty byly vydlážděné a zametené. Zazelenala se tráva. Pochvaly a uznání se množily. Československé, a hlavně zahraniční exkurze, nechtěly věřit, že na vysokých pecích je možné udržovat čistotu na tak vysoké úrovni. Návštěvníci si pořizovali fotky s tím, že je dále ukáží. To byla jedna část odměny a propagace našeho závodu v Evropě. Druhá část byla změna chování našich lidí. Sami dbali na pořádek, hlavně když tušili, že na pracoviště přijdou jejich přátelé a známí. A světě div se, zlepšilo se dodržování technologických předpisů a bezpečnostních požadavků. To byly odměny pro celé vedení.

A ještě jedna maličkost. Na vršku komína ohřívačů 4. vysoké pece si zřídil své hnízdo pták dravec. Byla to poštolka a my jsme jí říkali „pták vysokopecař“. Určitě se mu v závodě líbilo, když byl všude pořádek.

Napsat komentář

VŠECHNY KAPITOLY