Menu Zavřeno

22. Licí stoje a skládka surového železa

Ze vzpomínek Pavla Kacíře

Licí stroje

Vytavené surové železo se z vysoké pece zprvu vypouštělo do ocelových kruhových pánví vyzděných žáruvzdorným zdivem, později do doutníkových pojízdných misičů nazývaných „veroniky“. Ty pojmou až 130 t surového železa. Dnes je veronika k vidění u první vysoké pece jako exponát.

Surové železo se v tekutém stavu odváželo k dalšímu zpracování do ocelárny. Co ocelárna neodebrala, anebo se nevešlo do pánviček a veronik, muselo se zpevnit přímo u pece.

Proto na každé vysoké peci bylo tzv. licí pole. Byla to plocha s vrstvou písku, do kterého se formovaly žlábky, do žlábků se pouštělo přebytečné tekuté surové železo z vysoké pece. Po vychladnutí se tyto války surového železa lámaly, rozbíjely kladivem na menší kusy tak, aby se daly nakládat do vagonů a odesílat v pevném stavu odběratelům (ocelárny, slévárny). Tuto těžkou práci vykonávali ručně tzv. „železňáci‘‘ až do zavedení licích strojů v roce 1957. Licí pole vždy zůstávalo v pohotovosti jako bezpečnostní rezerva při odpichu.

Licí stroj měl dva šikmé řetězové vynášecí pásy osázené litinovými pánvičkami, do kterých se nalévalo surové železo z pánví a později i z veronik. Pánvičky byly před napouštěním vystříkávány vápenným mlékem, vysušeny plamenem a předehřáty. Tak se zabránilo přivaření surového železa na povrch pánvičky. Surové železo nalité do postupujících pánviček se zchladilo vodou a na konci pásů vypadávaly „housky“ surového zpevněného železa do přistavených speciálně zesílených vagonů. Tyto vagony byly převezeny na skládku surového železa k vyprázdnění. Zpevněné surové železo bylo uloženo na hromady podle chemického složení. Houska měla hmotnost 25 kg. Pánve nebo veroniky byly při vylévání tekutého železa naklápěny jeřábem.

V roce 1963 byl uveden do provozu licí stroj č. 2, který stál v těsné blízkosti skládky surového železa v rajonu rudiště.
Chladící vodní okruhy byly uzavřené. Měly několik usazovacích a chladicích jímek, kde se voda čistila a znovu použila na chlazení. Odpařená voda byla doplňována u licího stroje č. 1 z vodního náhonu (z Ostravice), licí stroj č. 2 měl svoje studny se spodní vodou.

Při každodenních obchůzkách závodem bylo již z daleka vidět, zda licí stroje pracují nebo mají přestávku. Z dřevěného odtahového komína se při zpevňování železa valil ohromný bílý oblak páry, stejný jako z chladící věže koksovny při chlazení žhavého koksu. Nebylo to moc ekologické, ale pěkný pohled to byl.

Občas se stalo, že veronika, která byla již dlouho v provozu, měla slabou, opotřebovanou vyzdívku. Při jízdě nebo lití došlo k propálení pláště a surové železo začalo vytékat ven.

Veronika jezdila stále po kolejích, a tak železo postupně vytékalo do kolejiště. Nebo se veronika zavezla na licí stroj č. 1, kde bylo možno železo vypustit do zvlášť k tomu uzpůsobené jámy. Po ztuhnutí se „sviňa“ (ztuhlý zbytek železa) buď rozbila koulí nebo se odeslala na haldu Hrabová, kde se rozbila trhavinou.

Také se stalo, že pracovníci zapomněli veroniku před litím odjistit, aby se mohla při lití pomalu otáčet podle podélné vodorovné osy. Otáčení zůstalo zablokováno. Jeřábník začal naklápět plnou veroniku jeřábem a nadzvedl ji tak, že se převrátila směrem na licí stroj. Veliký malér byl tady! Zablokovaný licí stroj, škody na železe, spousty práce při odklizení následků a ostuda osádky.

Na licích strojích bylo možno zpevnit 3-4 veroniky za směnu, podle obsluhy závodní dopravou a uvolňování speciálních vozů na skládce. Stávalo se, že veroniky napuštěné surovým železem nebyly z různých důvodů v ocelárně nebo na licích strojích včas úplně vylity. Dlouho stály a chladly. Železo v nich ztuhlo - „zamrzlo“. Pak musela veronika jezdit k dalšímu nalévání žhavým železem k vysokým pecím. Žhavé železo postupně ztuhlý zbytek roztavilo. Pokud výplach nepomohl, muselo se surové železo z veroniky pracně kyslíkovým hořákem natavovat a postupně vypouštět. Pokud se to nepodařilo, šla Veronika na střílení ztuhlého železa a pak do generální opravy.

Při velkém tlaku na zpevňování surového železa na licích strojích jsme zkoušeli sypat ještě teplé housky surového železa přímo z pásů licího stroje do železničních vagonů ČSD. Odpadla tak jedna překládka, ale musela se dělat na vagonech ČSD další opatření před i po nakládce železem. Doplnění oleje do ložisek, mazání pohyblivých částí, ucpání děr v podlahách. Při nedostatečném zchlazení housek se dřevěné podlahy propalovaly a museli jsme opravovat i ty.

Také jsme zkoušeli zpevňovat na licích strojích feromangan z první vysoké pece a odstranit tím těžkou ruční práci při jeho rozbíjení na menší kusy. U odběratelů, kteří byli zvyklí na kusový sortiment, jsme tímto zlepšením neuspěli. Pánvičkový feromangan se neuchytil.

Skládka surového železa

Zchlazené, nyní už pevné, surové železo se zpočátku skladovalo poblíž vysokých pecí u kolejí. Bylo to v době, kdy se s železem manipulovalo ručně. Později vznikla skládka surového železa na haldě Žofinské huti. Zde už byl na manipulaci kolejový jeřáb a bagr s elektromagnetem. Podíl ruční práce tam podstatně klesl.

Přes skládku jsem pravidelně chodil na Žofinskou huť do 3. ústředny (dnes trojhalí). Skládka byla na haldě nad Ostravicí. Rostlo tam hodně náletových stromů, křoví a vysoké trávy. Kupodivu tam žilo hodně divokých králíků, měli tam klid, lišky ani psi se neobjevili.

Jen pracovníci skládky sem tam nastražili drátěné oko a nějakou „pečínku“ si ulovili. Byl to kus zelené přírody uvnitř hutního závodu, rád jsem tam chodil.

S výstavbou licího stroje č. 1 byla u rudiště zřízena nová skládka surových želez a feromanganu. Byl zde instalován portálový pojízdný kolejový jeřáb, který měl na vahadle zavěšeny dva elektrické magnety. Také se užívaly dva motorové bagry s možností pracovat s elektromagnetem. Zároveň se surové železo skladovalo na Žofinské huti, kde měli pracovníci zároveň šatny.

V roce 1963 s uvedení licího stroje č. 2 do provozu byla současně postavena nová sociální budova pro pracovníky licího stroje a skládky. Odpadlo tak pendlování lidí mezi skládkou na haldě Žofinská huťi a novou skládkou.

Nová skládka již měla svou kolejovou váhu (100 t). Těžké ruční práce byly nahrazeny stroji (mimo feromangan) a evidence jednotlivých hromad se stejným chemickým složením se dostala na vysokou úroveň.

Na nové skládce se také ukládal feromangan, vyráběný kampaňovitě na 1. VP. Ten byl na VP odléván do pánviček vyzděných žáruvzdorným zdivem. Měly průměr 2 000 mm a výšku 500 mm. Po odpichu se pánvičky s feromanganem odvážely na plošinových vozech k vyklopení na skládku. Feromangan se ukládal dle obsahu Mn (manganu) na zvláštní hromady, které dosahovaly i velké výšky, bylo to dáno prostorem skládky. Někdy nebyl čas nechat pánvičky vychladnout, a tak se feromangan vysypával násilně, i když uvnitř byla ještě tekutá nebo žhavá místa. V noci pak hromada žhnula červeným žárem.

Feromangan je asi od 7-10 % obsahu Mn nemagnetický. Bloky feromanganu na hromadách se tak pro expedici musely rozbíjet ručně velkými kladivy (15-20 kg). Tuto práci dělala skupina 10-12 chlapů. Říkalo se jim manganisti. Ti jej rozbíjeli na kusy o váze maximálně 30 kg (do velikosti dětské hlavy) a ručně nakládali do přistavené železné bedny. Do bedny se naložilo 10 t feromanganu. Za směnu musel manganista naložit 20 t. Čím vyšší obsah Mn, tím byl feromangan křehčí a lépe se rozbíjel. Pak nastávalo mezi manganisty dohadování, kdo jakou sortu bude rozbíjet. Musel se dělat kompromis a nasadit koeficienty. Aby si rychle naložili bednu, nakládali někteří chlapi „velké kusy“ o váze až 100 kg. Po vysypání do vagonu a po kontrole museli pak dodatečně kusy rozbíjet (říkalo se razítkovat). Mistr proto musel bedlivě hlídat, z jaké hromady se nakládá a čí bedna jde do vagonu.

Také jsme mívali reklamace na velikost kusů. Měli jsme jednoho pracovníka, který jezdil na občasné reklamace. Do aktovky dal kladivo a jel na služební cestu. Kusy v patřičném podniku rozbil a tím reklamaci vyřídil.

Při práci byla problematická ochrana rukou, rukavice nevydržely, hned se trhaly. Většina používala „dlaničky“. Byl to silný kus kůže velikosti dlaně, v horní části proříznuté na její prostrčení. Také používali koženou zástěru a boty s ocelovou špicí, aby si chránili prsty při pádu kusů feromanganu z hromady.

Manganista musel vědět, na které místo velkého kusu při rozbíjení má udeřit, aby se kus snadněji rozpadl. V zimě chtěli manganisté přistavit bednu k čerstvě naklopené hromadě (ještě teplé, nebo žhavé), aby se ohřáli.

Při nedostatku zakázek a přebytku zpevněného železa se železo skladovalo, kde se dalo, i na haldě Žofinské huti. Musela se hledat volná místa u kolejí, aby tam zajel bagr pro vykládku a expedici.

Skládka fungovala až do zastavení výroby surového železa na vysokých pecích v roce 1998.

VŠECHNY KAPITOLY