Při studiu na Vysoké škole báňské jsem se v předmětu Vysoké pece dověděl jen něco málo o plynu, který produkuje vysoká pec. Netušil jsem tenkrát, jak hodně mou práci v Závodě 1 vysokopecní plyn ovlivní.
Skončila zácviková doba a já jsem v roce 1959 nastoupil jako mistr strojního provozu vysokých pecí. Zdědil jsem „šichtovnici“ a můj nový šéf Jenda L. mě provedl po „mém“ rajonu: plynové síti, čistírně plynu Theisen a Elga, čerpací stanici, plynojemu a mazání strojního zařízení vysokých pecí.
Každé ráno o půl sedmé jsem se vydával na obchůzku všech pracovišť. Hned naproti východu z budovy kanceláří provozu stál plynojem (dnes Gong). Pohledem se hodnotila výška plováku a výška závaží. Vše muselo být úměrné – plovák nahoře, závaží dole, klece od závaží nepoškozené. Je vše OK?
Další zastávka je u prašníku kde „omrknu“ funkci odpouštění výhozu. Je to první stupeň čistění ještě horkého plynu. Zde prach ztrácí kinetickou energii, klesá dolů k výpusti a je pravidelně vypouštěn do vagonů a odvážen.
Jednou se nám stalo, že se vlhkým plynem ucpal i prašník, plyn nemohl odcházet na další čistění a pec se musela omezit. Nevyčištěný plyn se odfukoval přímo do vzduchu. To byla hrůza. Nad pecí stoupal černý sloup dýmu a z něho se na lidi a celé okolí sypal drobný popílek. Jako v Pompejích. Pracovníci nádvoří (popeláři) bušili těžkými koulemi zavěšenými na lanech do stěn prašníku, aby usazeninu uvolnili. Nepomohlo nic. Bylo nutno pec zastavit a na plášti prašníku zjistit, kde je usazenina. Kde byl plášť studený, tam byla vevnitř nalepenina. Narychlo sestavený a určený postup uvolňovacích prací velel: spustit plynový ventil, vypálit autogenem do ocelového pláště otvor, udržovat v prašníku přetlak plynu, zavolat podnikové střelce (speciální útvar) a usazeninu odstřelit. To byly nervy. Nic podobného si nikdo nepamatoval a nedělal. Ale prašník jsme uvolnit museli. 20 dkg Perunitu (trhavina) bylo zasunuto do vypáleného otvoru v prašníku, výstražné zahoukání sirénou a BUM. Když se rozplynul zvířený, na konstrukci usazený prach, všichni s obavami hleděli na prašník. Je tam? Není poškozený? Sláva, prašník stál, jenom plášť byl trochu vyboulený, ale usazenina spadla. Spadla ale na výpusť, odkud se dala odstranit jen velice pracně. Práce na vyčistění výpusti trvaly celý den, ale pec mohla zase tavit a my, kteří jsme byli zodpovědní za funkčnost plynové sítě jsme byli o velikou zkušenost bohatší.
Kousek dále od prašníku stál „chladič vysokopecního plynu“ od první vysoké pece. Vysoká válcovitá nádoba o průměru cca 4 m, do které zespodu vstupoval plyn z prašníku a byl shora silně kropený vodou. Voda plyn chladila a zároveň smáčela drobné kousky výhozu, které padaly přes sifonový odlučovač do odpadní usazovací jímky (tzv. druhý stupeň čistění). Chladič měl svoji obsluhu, která čistila vstřikovací trysky a oklepávala stěny od nasazenin. Oklepávalo se na denních směnách ocelovými koulemi zavěšenými na lanech. Pravidelné buch, buch, buch znamenalo plné vytížení obsluhy a naději, že se chladič neucpe. Chladič měl několik obslužných kruhových lávek, to bylo pracoviště, na které bylo i zespodu dobře vidět a tam pracoval trochu podivínský pan D. Chlap jako hora, bývalý francouzský legionář, v létě i v zimě do půl těla nahý bez košile. Jeho záliba byla vylekat spolupracovníky a mě tím, že měl v puse schovaný pingpongový míček, který ve vhodném okamžiku na posluchače skoro vyplivl a zase schoval do pusy. Párkrát jsem se lekl a pak jsem si zvykl. On byl mimořádně odolný vůči plynu, menší dávky, po kterých ostatní pracovníci běželi na záchranku dýchat kyslík, mu vůbec nevadily. Ale kolika let se dožil, to nevím.
Pak na ranní obchůzce byl na řadě Theisen. „Dobré ráno pane K., jak táhne motor? A tlak na kychtě udržujete?“ „No, majster je to v rychtyku“ odpovídá k mé spokojenosti.
Theisen je exhaustor (odsávač) plynu ze sazebny vysoké pece (pojmenovaný podle výrobce). Kromě odsávání plynu měl stroj ještě zařízení na třetí stupeň čistění, a to vstřikováním vody do proudu odsávaného plynu. Voda smáčela drobné nečistoty a odnášela je do usazovací jímky. Vlhký plyn se potom vytlačoval do plynové sítě. Protože plyn ještě nebyl dostatečně čistý, usazovaly se z něho drobné kapičky v potrubí a odtékaly přes sifonové odlučovače do odpadu. Obsluha dvou strojů Theisen měla jeden hlavní úkol: nedopustit, aby v potrubí mezi vysokou pecí a odsávačem nastal podtlak a do potrubí se nepřisával vzduch. Toto hrozilo hlavně při kychtování (otevření horní části pece a sypání rudy a koksu do pece), kdy by se tvořila třaskavá směs. K regulaci sloužilo veliké ruční kolo na ovládání škrtící klapy, které omezovalo nebo zvyšovalo sací efekt strojů.
Obsluhu tvořili vždy dva pracovníci (předpis pro plynová zařízení) a byli to často vysloužilí pecaři. Jeden sledoval veliký vodní manometr a udržoval přetlak a druhý měl čistit stroj a kontrolovat odpadní vody. Práce šíleně jednotvárná, a hlavně v noci uspávající. Mnohokrát jsem přišel do strojovny a obsluha podřimovala a spoléhala na zvonek, který zazvonil, když tlak plynu příliš klesal k nule. Obsluha se ze strojovny nevzdalovala, svačila na stole na místě. Dříve, než začaly fungovat nové šatny se ve strojovně všichni i převlékali. To později už nebylo možné.
Čištění Theisenu byla také pěkná dřina. Celé soustrojí se odstavilo od plynové sítě, rozebralo a všechny tvrdé nalepeniny se ručně oklepávaly, aby se obnovil sací efekt stroje. Při feromanganové kampani se čistilo každých 14 dnů, nebo i dříve.
Z Theisenu jsem obyčejně šel do plynočistírny Elga. To bylo na tehdejší dobu parádní pracoviště, kde se čistil plyn ze 4. a 5. vysoké pece. V přízemí patrové budovy hučely exhaustory a odsávaly plyn z čistících komor. V komorách byly zabudovány svislé ocelové trubky a ve středu každé z nich byla drátová elektroda. Plyn procházel trubkami, elektrody předávaly elektrický náboj drobnému prachu v plynu a ten se lepil na stěny trubek. Za krátký časový interval se el. proud zastavil a usazený prach se sfouknul dolů do zásobníku. Po sfouknutí se zase automaticky stejnosměrný proud zapnul a cyklus se opakoval. Oklepávání prachu zajišťovaly klepací vozíky, které jezdily nad komorami po kolejích. Charakteristický zvonivý zvuk oklepávání signalizoval správnou funkci čistění.
Navíc v celé čistírně Elga byl cítit plyn unikající z netěsností, ale hlavně byl cítit ozon, který vznikal při provozu rotačních usměrňovačů el. proudu. Plyn příjemný nebyl, ale ozon připomínal čistý vzduch po bouřce.
V čistírně pracovala osádka tří pracovníků. Strojník exhaustorů měl pracoviště dole a dva další členové byli nahoře, kde byl malý velín se signalizací a ovládacím kolem škrtících klap. Exhaustory fungovaly stejně jako u Theisenu.
Mě překvapil strojník exhaustorů pan Korbačka. Malý, břichatý a hodně vážící mužík, který se dost těžko pohyboval a nemohl se ani sehnout. Do práce chodil již z domu oblečený do pracovního oděvu a na svačinu si nosil celý bochník chleba, sýry a dvě sklenice mléka. Obědval zase doma po směně. Poprvé v životě jsem viděl někoho spořádat tolik jídla najednou. Ptal jsem se jej: „Pane Korbačko, není toho jídla trochu moc? A jak se vlastně ráno oblékáte?“ Pan Korbačka nato: „Já mám furt hlad a ráno s oblékáním mi pomáhá manželka.“ No, jestli měli vlastní děti, jsem dost pochyboval.
Malý velín v nejvyšším patře čistírny Elga bylo místo, kde se vedla provozní kniha. Tam se zapisovaly všechny, a hlavně mimořádné události na směně, jména strojníků, závady a požadavky pracovníků. Každý den jsem zapisoval odpracované směny a ty potom do pracovních listů, předávaných na mzdovou účtárnu. To byly peníze zaměstnanců. Všichni si dávali pozor, aby se neokradli o hodiny a zároveň o výplaty. Provozní knihy se pečlivě kontrolovaly a zakládaly pro pozdější zpřesnění.
Po nějaké době jsem zjistil, že na velín plynočistírny chodí v době odpolední a noční směny pracovníci vysokých pecí. Ti tam neměli vůbec co dělat a provozní vzkazy mohli vyřídit telefonicky. Když se návštěvy opakovaly, zjišťoval jsem, co je cílem. Nikdo mi nic nechtěl říkat, až velmi slušný první strojník pan P. mi řekl: „Víte mistře, na odpolední a noční směně, když se setmí, je z velínu vidět jak se baby převlíkaju v tej novej šatni a chlapy od peca to moc zajima.“ A bylo to venku. Ale mezitím již ženy zjistily, že mají kontrolu, běžely na dílenský výbor ROH a okna byla za pár dnů zamalovaná neprůhlednou barvou. To byl konec neoprávněných návštěv na velínu Elgy.
Dopoledne jsem ještě kontroloval postup při čištění plynových potrubí vstřikováním proudu vody. Usazený kal se tak pravidelně vyplavoval do kapáků a odpadního kanálu. Plynová potrubí byla shora opatřena otvory asi každých 10 m a utěsněna dřevěnými zátkami. Zátky se před stříkáním vyjmuly a mohl se nasadit stříkač a pustit voda. Dřevěné zátky byly nebezpečné, protože při větším zakolísání tlaku plynu v síti zátky vypadly a jedovatý plyn volně unikal do ovzduší, a to by mohlo přivodit (a také často přivodilo) otravy plynem. Stříkači museli pracovat vždy s větrem v zádech.
Zbývala mi ještě denní kontrola práce mazačů strojního zařízení. Práce vykonávaly většinou ženy na denní směně. Pracovaly jen tam, kde se nevyskytoval plyn a pracovaly většinou dobře a bez problémů. Zapsal jsem směny, zkontroloval čerpací stanice a jména mazačů kychet, kteří si vyzvedli dýchací izolační přístroje (tam se bez přístroje nemohlo jít) a šel do kanceláře dělat „úředničinu“, kterou jsem nenáviděl. Vyplňovat papíry mě nebavilo.
Tak probíhal první „učednický“ rok, kdy se železo vyrábělo na zastaralých, nízkotlakých pecích. Jednotvárnost přerušovalo provádění „plynových prací“ při odstávkách a uvádění do provozu jednotlivých agregátů. Nebo sem tam nějaká drobná porucha. To období relativního klidu však brzy skončilo.
V šedesátých letech začala modernizace závodu, a to výstavbou vysokotlaké 6. pece a řady návazných agregátů. Začala se psát nejúspěšnější část historie Vítkovických vysokých pecí.
